Když jsem před několika týdny nalezl na sportovních stránkách iDnesu informaci o tom, že finále Fed Cupu je už téměř vyprodané, neváhal jsem ani minutu. Okamžitě jsem se přihlásil do klientské sekce Sazkaticket a zarezervoval si dvě vstupenky.

Někdy vloni jsme si totiž s otcem při sledování Fed Cupu notovali, jaká by to byla paráda být při tom. Pořád jsem ještě dlužil tátovi nějaký dárek k narozkám a tohle byla ideální událost na kterou ho vzít. Popravdě by se beze mě asi na takovou akci už nikdy nedostal. Po počátečním váhání se i otci začala tahle myšlenka zamlouvat, ba dokonce se i těšil.

Už jsem v O2 aréně na hokeji byl a tak mě nepřekvapilo to množství lidí. Přišli sme tentokrát trochu později a tak už bylo po slavnostním zahájení. Hned po příchodu na tribunu se na nás vyvalil obrovský hluk, a to jak z reproduktorů, tak od fanoušků, kteří už tou dobou mocně trénovali hlasivky. Našli jsme svoje místo a uvelebili se, druhá řada od stropu v sektoru 418 byla myslím dobrou volbou. Na tenise jsem vlastně doposud nikdy nebyl, zvlášť na tak významném zápase.  Přes velkou vzdálenost bylo na míček pěkně vidět, měli sme dobrý výhled a nikdo v řadách před námi nám nestínil.

V televizi to není moc dobře vidět, protože horní patro je při záběru kamery ve stínu, ale patro bylo našlapáno. A jakmile tribuny rozproudila skupinka skalních fandů kousek za českou lavičkou, byla to panečku mela. Musím smeknout před trubadůrem, který po každém fiftýnu přiložil trumpetu k ústům a troubil hecující melodie o stošest. Nebýt této skupinky nevím jestli by byla atmosféra tak bouřlivá. Výkon tribun samozřejmě musela podpořit svým výkonem Lucka Šafářová, která se po úvodním oťukávání rozjela a hrála skvěle takticky. A i když byla pořád o krok vepředu, hned několikrát došlo na situaci, že se mohla Ivanovičová vrátit zpět do zápasu. Lucka ale důležité míče zvládla.

Už tak rozjařené tribuny přivítaly po krátké pauze Petru Kvitovou a bylo slyšet že je to česká jednička. Lidi ji mají rádi a věří jí. Zápas to byl úplně jiný než ten první Šafářové. Kvitová hrála s Jankovičovou tenis mnohem fyzičtější, tvrdší a přímočařejší. Petra se v první sadě chvíli hledala, ale jak našla své tempo na kurtu dominovala. Diváci si ten tenis patřičně užívali tak, že ani hlavní rozhodčí je nemohl uklidnit. Jankovičová už už chtěla podávat, ale nešlo to, diváci stále tleskali. A takhle se to několikrát opakovalo. V samotném závěru došlo i na skandování Petra, Petra a taky na mexickou vlnu. Kterou jsem ještě na tenise neviděl snad nikdy.

S koncem jsem měl už tak opleskané ruce, jako po zápase Brněnské Komety. Můj záměr byl vidět Fedcupové finále, namísto toho Daviscupového o dva týdny později. Přecejen není ženský tenis tak silový a rychlý. No a když už se nedá koukat na tenis, dá se koukat na pěkný kočky… 🙂 Sečteno a podtrženo to byl parádní zážitek!

A jak pak nakonec vyšlo najevo, Davis Cup bych stejně neviděl, i kdybych měl lístky. Ale o tom zase někdy jindy.