Bývaly doby, kdy jsme se jako náctiletí nehodlali přesvědčit k používání zimních doplňků, zejména čepice. Bylo to něco nepředstavitelného, v čepici jsme totiž vypadali jako blbci.

Pět let jsem chodil den co den z vlakového nádraží v Letovicích do Masarykovy Školy Práce a kdo někdy tuhle cestu šel, sám ví, jaká je to štreka. V mrazivém počasí, se po cestě kosa násobí, neboť vede okolo řeky. A my vesele, nebo spíše nevesele, protože nám byla opravdu zima, bez čepice, bez rukavic.

Nedej bože, když jsme se vypravovali na muziku. Namočená hlava a šup s ní do mrazu. Pracně vytvořené páčo se nesmělo pokazit! Museli jsme být přece frajeři, tak jako správní teenageři.

S přibývajícími léty, zkušenostmi a zdravotními komplikacemi je vše zcela jinak. Pamatuju se, jak sem začal nosit čepicu, protože mě v mrazu začaly opravdu silně bolet zuby. Nebo jsem ji třeba nosil při mrazu větším, než -14 stupňů. To si už dnes nedovedu ani představit. Čepici nosím už při teplotách kolem nuly, postupně se pak přidává šála, rukavice, samozřejmě teplé oblečení a protože máme v práci docela kosu, tak i podvlíkačky.

No a jako horkou novinku mi Ježíšek nadělil pod stromeček kuklu. 🙂