Už je to tak. To o čem každý truhlář doufá, že se nestane, že zrovna ho to nepotká, že si dává pozor, že to má pod kontrolou, to se mi stalo. Pořezal jsem se na spodní frézce. Už je to více než rok a stále ještě jsem o tom nedopsal příspěvek, který jsem si slíbil. Ne jenom proto abych nějak slovně exhiboval, ale i proto, že si i ostatní někdy o tomto mohou přečíst a možná mě to i trochu pomůže se s tím vyrovnat. Protože i když si to nechci přiznat, asi jsem se s tím ještě úplně nesrovnal.

Řežu lišty

Byl to takový jeden pátek, když jsem rozřezával modřínové lišty 36 x 36 mm na dvě trojúhelníkové.  Lišty okolo podlahy. Bylo to 9. listopadu, nějak tak kolem tři čtvrtě na 11 dopoledne. Měl jsem pořezanou zhruba polovinu dvoumetrových lišt, kterých bylo zhruba 50. Přendal jsem levou ruku za pilku, předělal i pravou. Do konce lišty zbývalo snad 15 centimetrů.  Žádné varování, předtím nekopla ani jediná ani náznakem. Najednou to koplo, pila vtáhla lištu zpět i z prsty. Na ten pocit jak pila řeže prsty snad do smrti nezapomenu. Jako truhlář pracuju od roku 1996 a už nesčetněkrát mě při frézování nebo řezání kousek kopnul, sevřel se, chytl zpětný vrh. Ještě nikdy to ale nebylo tak rychle a tak intenzivně. Obyčejně kus pustíte a necháte jej být nebo jej pevněji uchytíte a ze řezu ho vytáhnete. Tentokrát to ale nebylo tak ani onak. Ruka zůstala na liště a projela přes kotouč. Neskutečná rychlost.

Traumatická amputace

V první chvíli jsem tomu nemohl uvěřit, prsty byly pryč, začala z nich stříkat krev, chytl jsem si rukou ruku a nebyl schopen ničeho dalšího. Fréza stále jela, hranolek ležel v korýtku. Kolega přiskočil až sem na něj zakřičel. Vypnul mašinu, odsávání, dal mě hadru a druhou na ni. Chtěl aby sme jeli k doktorovi, říkám „ještě prsty“. „Ty sis uřezal prsty? Ty seš prase.“ Běžel na šatnu pro pytlík, našli sme prsty a šup do kanclu. Hodně zvláštní vidět svoje konce prstů ležet v pilinách. Měly zvláštní barvu, takovou vybledlou. Jak jsem je tam viděl, byl jsem v šoku, říkám si hochu tak to je konec.

Jak jsem si později přečetl, pro zachování prstů jsme udělali v podstatě to nejlepší co jsme mohli. Nikdy totiž nesmíte dát prsty (amputáty) do ledu. Led způsobí zkřehnutí a popraskání cév a ty jsou pak nepoužitelné. I bez ledu vydrží prsty dostatečně dlouho, nemusíte mít strach.

Cesta na Berkovu

V kanclu jsem si už musel sednout, dát ruku nahoru, nebylo mě nijak extra. Ruka bolela, držel jsem ji co nejvýše a koukal na hodiny naproti na zdi. Bylo za 5 minut 11 a v 11 máme normálně svačinu… Technik zaběhl do šatny pro doklady, což je tak 150 metrů do kopce přes všechny ty dílny, dveře a vrata… Nekonečný čekání, hlavou se vám honí, různé myšlenky. Že to snad přišijou, vrací se ten moment řezu, stále tomu nemůžete uvěřit. „Jeďte rovnou ne Berkovu, nikam jinam.“ Honza mě nachystal auto, otevřel i zavřel dveře, zapnul navigaci a jeli sme. Popravdě i rychleji než předpisy dovolí a nepřivázal sem se. Vyzul jsem se, schoulil do klubíčka a dal nohy na palubku, pak to míň bolelo. Cesta byla celkem rychlá, na Berkovu to máme tak 10 minut jízdy.

Ruka po operaci

Ruka po operaci

Příjem na KPECH

Po zaplacení poplatku šup na ambulanci, hned mě vzali. Posadili si mě a za chvíli položili, když mě viděli, jak vypadám. Je to tak, jsem totiž trošku cíťa a tak jsem dělal scény. Během chvíle se u mě vystřídali tři doktoři, všichni se přišli podívat co že to přijelo. Sundali mě tu hadru a obvázali obvazem. V podstatě ihned mě řekli, že mě prsty nepřišijou, což byl šok snad ještě větší. Prosil jsem doktory ať to zkusí. Odvětili mi, že to nemá cenu, že se uchytí tak jeden z deseti a pak ani ten není dostatečně plnohodnotný. Prosil jsem znova a znova. Pochopili, že to se mnou nemá cenu a řekli že to zkusí.

Problém byl totiž v tom, že sem si prsty uříznul v místech mezi kloubem a nehtem. Podle jejich se to jmenuje traumatická amputace distálních článků III., IV, a V. prstu pravé horní končetiny. V těchto místech totiž cévy jsou už tak malé, že jsou menší než 1 mm a tím pádem se nedají sešít. V tom případě následuje možnost kompozitního štěpu. To znamená, že se uřezaný článek k pahýlu přiloží, přišije a počká se, jestli si cévy k sobě najdou cestu. Záleží samozřejmě na čistotě řezu a ten od kotoučové pily bohužel moc čistý není.

Nekonečné čekání na zákrok

Po tomto prvotním ošetření mě odvezli na oddělení. Tam se mě pokusila sestra okoupat, na což nedošlo, zatočila se mě hlava a už sem si šel lehnout na postel bez koupele. Následovalo vyslečení modráků, fuseklí, trenek, rozstřihnutí trička, oblečení do nemocničního mundůru a zavedení kanyly do opačné ruky. Tady musím poznamenat, že sestřička (mladá a sličná) mi ji píchla vskutku mistrně. Vůbec jsem nevěděl že ji mám. Mezitím se pro mě připravoval sál. Od příchodu do nemocnice do příjezdu na sál to trvalo hodinu. Ten čas na oddělení na lůžku byl nekonečný, ruka bolela víc a víc.

Třetí den po operaci

Třetí den po operaci

Operace

Po příjezdu na sál se o mě začala starat krásná blonďatá sestřička. Nevěděl jsem, jestli nejsem v nebi, protože po chvíli přišla druhá :-). Pak ale následovala asi nejhorší věc první části poúrazového období, desinfekce. To už v podání dvojice doktorů. Štípalo to jako prase, ale fest. Pak následovalo opíchání umrtvovacími injekcemi a po chvíli další přídavné, neboť jsem už zmíněná cíťa a stěžoval jsem si, že to bolí. Pak už jen cítíte že se vám někdo vrtá v ruce, ale nebolí to. O chvíli později první zpráva „Tak malíček nepůjde“, což znamenalo, že se bude zakracet (egalizovat) rovnou.

Pokračování příště, možná…